2. den
Noc jsem přečkal, jen k ránu bylo trochu chladněji, ale cítil jsem se odpočatý a svěží. Co mě nezabije, to mě posílí. Nejdřív jsem znovu vyrazil k obřímu povrchovému dolu - za ufony 
. Za světla je to také úchvatný pohled. Obří rypadla, dlouhatánské dopravníky a téměř nekonečné sloje uhlí. Holky by řekly: "hm, obrovská díra v zemi". Pokochal jsem se a hurá směr Loket. Cesta vedla přímo kolem Ohře, sluníčko svítilo, prostě nádhera - ráj všech vodáků. Cesta nemá asfaltový povrch, ale je dobře uježděná a jede se na ní fajn. Bohužel jsem po 6km najel na rezavý hřebík a ozval se nepříjemný zvuk sssssssss 
. Samozřejmě zadní kolo. Rezervní duši vezu, takže vše odstranit a za 15min pokračuji dál. Za chvilku se přede mnou objevil překrásný hrad Loket s malebným podhradím - takový malý Český Krumlov. Natáčeli se zde Rafťáci, jen nevím, proč se nám snažili namluvit, že se jedná o Kašperk. Za Loktem nemenší nádhera, cyklostezka vede stále kolem Ohře a po pár km jsem dorazil ke Svatojíckým skalám. Nádherné místo s restaurací, vyhlídkou na skály a zavěšenou dřevěnou lávkou. Určitě stojí za to se zde zastavit. Vůbec se mi odsud nechce, ale musím pokračovat dál - směr Karlovy Vary. Najíždím na asfaltovou cyklostezku a stále kolem Ohře dorážím do centra města. Kolonády nádherné, ale velký mumraj a trochu jsem si připadal jak v Celetné. Samý Rus, Japonec a Číňan, plno obchůdků s předraženým tradičním zbožím, prostě oddech a klid, které bych od lázní očekával, jsem zde nenašel, narozdíl od Františkových lázní. Navíc na kolonády nesmí psi ani na vodítku a kola ani vedená 
. Co je tu ale luxusní, je minerální voda. Výborná, čirá, bez zápachu a můžete si vybrat teplotu 35, 50 nebo 72 stupňů . Bohužel hlavní vřídlo (znáte z filmu Vrchní, prchni) se zrovna staticky zajišťuje, takže je mimo provoz. Pokračuji dál. Za KV se cesta zvedá a šlapu vyčerpávající kopec v lesích. Jakmile jsem se dostal nad údolí KV, plně se projevilo to, čeho jsem se obával - silný protivítr, podle kterého se můžu řídit jak podle kompasu. Z kopce mě téměř zastavuje, po rovince jedu jak do kopce a do kopce jako bych za sebou táhl ještě jednoho. Do toho ještě nějaké bloudění a první krizovka je tu. Přijíždím do Žlutic a tělo mi už říká, že potřebuje dobít baterky, stejné jako mé zbývající elektropřístroje. Na tachometru mám 205km, takže bych měl být už někde před Berounem, ale nejsem. Budu muset zoptimalizovat a pořádně nastudovat další trasu. Ráno zkusím vyrazit, dokud nebude tolik foukat.
